Chceš-li blahobyt na jeden rok, zasej rýži.
Chceš-li blahobyt na deset let, zasaď strom.
Chceš-li blahobyt na sto let, vychovávej lidi.

Stáli dva mniši na břehu řeky.
Vedli rozpravu o tom, který z nich má pevnější víru. A tak se rozhodli, že se přesvědčí v praxi. Kdo z nich přejde řeku po hladině a nespadne do vody, má pevnější víru.
Ten první vyrazil a přešel po vodě přes řeku.
Druhý šel za ním, ale spadl pod hladinu a začal se topit.
Ten první se pro něj vrátil a zachránil jej.
Na břehu mu ten druhý děkoval a omlouval se, že podcenil sílu jeho víry.
“Nepodcenil bratře, tvoje víra je stejně silná jako ta moje, ale já vím, kde jsou v řece kůly.”

Úspěch je spravedlivý šéf. Nikoho neupřednostňuje, nikomu nekřivdí, nýbrž dává šanci každému, kdo je připraven zaplatit za ni svoji cenu.
Anglické přísloví

Winning starts with beginning.
Aby bylo možné zvítězit, je třeba vůbec začít.

Kdo se přestane snažit být stále lepší a lepší, brzy přestane být dobrý.

Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: “synku, ta bitva v každém z nás je mezi dvěma Vlky.
Jeden je špatný. Je to ztělesněný vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost.
Ten druhý je dobrý. Je to ztělesněná radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromné vystupování, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: “A který vlk vyhraje?”
Starý Indián odpověděl: “Ten kterého krmíš".

od Kataríny

Bez ohledu na to, jak daleko jsi na špatné cestě zašel, vrať se.

Jednoho dne jistý nevidomý muž seděl na schodech před budovou s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem:
“Jsem slepý. Prosím, pomozte mi.”
Šel kolem moudrý muž a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných. Sehl se, a přihodil nějaké mince, a potom, bez toho, aby se zeptal, vzal tabuli a na druhou stranu napsal jinou větu.
Odpoledne se moudrý muž vracel okolo slepce a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek.
Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli, a co tam napsal.
Moudrý muž odpověděl:
“Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu.” Usmál se a odešel.
A slepec se nikdy nedozvěděl, že na tabuli stálo:
“Je jaro, ale já ho nemohu vidět.”

Změň svou strategii, když se věci nedaří a uvidíš, že se to obrátí k lepšímu.

Je lepší zapálit svíčku, než si stěžovat na tmu.

Pro chudáky lásky není; hubenou krávu její družky neolížou.

Pracujte, neboť chudí jsou břemenem lidstva, i když jsou krásní, přece jsou obtížní.

Člověk je krásný, je-li člověkem.

Iucundiorem faciet libertatem servitutis recordatio.
Vzpomínka na otroctví činí svobodu ještě milejší.
Cicero

Optimum est aliena frui insania.
Nejlepší je mít prospěch z cizího bláznovství.
Tj. brát si poučení z chyb druhého.

Vše lehké jde zpočátku těžce.

Zeptáš-li se, budeš pět minut vypadat jako blbec. Nezeptáš-li se, budeš blbcem po celý život.

Hrdinkou tohoto příběhu je osmiletá dívenka z pensylvánského sirotčince. Byla strašně plachá a nepříjemná, že se jí ostatní děti vyhýbaly a učitelé ji považovali za problémové dítě. Dva sirotci si přáli, aby odešla pryč, a tak paní ředitelka musela hledat důvody, aby jí dostala z ústavu.
Jednou odpoledne se zdálo, že se naskytla příležitost. V ústavu platilo železné pravidlo, že každý dopis od chovance předtím než bude poslán, musí schválit ředitelka nebo její zástupce. A naše hrdinka byla přistižená, jak se vplížila dolů k hlavní bráně a opatrně ukryla dopis do větví stromu, které tam přečnívali přes zeď. Ředitelka jen stěží skrývala radost.
Hned běžela dolů ke zdi, kde bylo psaní skrze větve jasně vidět.
Vrhla se na ně a roztrhla obálku. Vytáhla psaní a rychle ho přečetla. Stála pak jako opařená a zírala na papír. Potom sklopila hlavu. Na papíře bylo napsáno:
Komukoliv, kdo to najde: Miluji tě.

Práca odkladaná, nebýva dokonaná.

Když jsem byl na dovolené v Maui na Havajských ostrovech, měla tam nějaké semináře Naomi Rhode, profesionální řečnice, která se se mnou podělila o následující zkušenost:
„ Procházeli jsme se z mužem po pláži, když jsem se po několika stovkách metrů zastavila, abych se podívala, jaký kus jsme už ušli. Všimla jsem si našich stop v písku a okamžitě se ve mně vzedmula pýcha. Ukázala jsem je manželovi se slovy: , Ou, představ si jen kolik takových stop jsme zanechali v životě ostatních lidí.“
Náhle však voda smetla a spláchla naše stopy, takže nezbylo vůbec nic, co by svědčilo o tom, že tu kdy nějaké stopy byly. Byla jsem zmatená a cítila jsem se, jako by mi někdo ublížil. Podívala jsem se na muže: ‚Jak jen můžeme zanechat v lidech trvalejší dojmy, které by neodnesl čas?‘
Muž chytře odvětil: ‚ Jdi dál.‘
Každý z nás by měl zhodnotit svůj každodenní život a zavázat se, že dosáhne vyššího stupně, že bude pokračovat dál a výš.

Není hanba upadnout, ale zůstat příliš dlouho ležet.

Kdo nemá chuť pracovat, ten ztratí jehlu i náprstek.

Malý klučina se pokoušel neúspěšně pohnout těžkým kamenem. Jeho otec stál opodál a nakonec se ho zeptal, proč nepoužívá veškerou svou sílu.
Chlapec otce ujistil, že používá.
“A proč mne nepožádáš o pomoc?” zeptal se otec.
Úspěšní vůdcové používají veškerou svou sílu. To znamená, že když potřebují pomoc, požádají o ni.

Schopnost učit se je poklad, který svého majitele bude následovat všude.

Čím je pro tělo mýdlo, tím je pro duši smích.

Bez ohledu na to, jak daleko jsi na špatné cestě zašel, vrať se.

Strom, který se často přesazuje, nebývá obsypán ovocem.

Starost často dává malým věcem velký stín.

Když budeš trpělivý v jedné chvilce zlosti, ušetříš si stovky smutných dní.

Světská sláva je jako žebřík - na jeho vrchol se nedá vystupovat s rukama v kapsách.

Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá:
“Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?”
“Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.”
“Tří sít?”
“Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?”
“Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a….”
“Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není.
Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?”
“Ne, naopak…”
“Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ješte jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to co mi chceš o mém příteli říct užitečné?”
“Ne, moc ne.”
“Dobrá,” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?”
To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

John McMaster - basketbalová superhvězda jedné americké školy. Jednu sezónu doonce nejužitečnější hráč ligy.
Ale to o čem chci psát je jeho matka.
Johnova matka nikdy nezmeškala žádný zápas. Bez ohledu na počasí, na vzdálenost, prostě vždy byla v publiku, které povzbuzovalo jejího syna.
Zvláštní na tom je, že Johnova matka byla úplně slepá.
Co tím chci říct?
Matka sice syna neviděla, ale on viděl ji.
Podpora je strašně důležitá!

Vede-li tě skuhrající havran, dojdeš k mršině.

Vše lehké jde zpočátku těžce.

Jednoho dne jsem vešel do třídy, abych tam počkal na svého kamaráda. Když jsem vstoupil, náhle se objevil učitel a vyzval mě, abych šel k tabuli a vyřešil zadaný úkol. Řekl jsem mu, že to udělat nemůžu. Opáčil: „Proč ne?“
Odpověděl jsem: „Protože nepatřím mezi vaše žáky.“
Zareagoval: „To nevadí. Stejně jdi k tabuli.“
Řekl jsem: „Nemůžu.“
On se mě znovu zeptal: „A pročpak ne?“
Na chvíli jsem se odmlčel, protože mě tím trochu uvedl do rozpaků. Pak jsem mu odpověděl: „Protože patřím do zvláštní školy.“
Přistoupil ke mně a pronesl: „Tohle neříkej. Jaký na tebe mají názor ostatní, ještě nemusí představovat skutečnost.“
Byl to pro mne velmi osvobozující okamžik. Na jednu stranu jsem cítil ponížení, protože ostatní věděli, že chodím do zvláštní školy, ale na druhou stranu jsem se cítil vysvobozený, protože mi ten dobrý učitel ukázal, že nemusím žít v rámci názoru, který si na mě utvořil jiný člověk.

Z dobrého jitra

Karlík postával u stolu a trochu s rozpaky sledoval svoji maminku, jak čte kus papíru, který jí před chvílí podal. Stálo na něm:

vynesení odpadků: 5,- Kč
vyluxování obýváku: 10,- Kč
uklizení pokojíčku: 10,- Kč
nákup: 5,- Kč
hlídání brášky: 15,- Kč
utření nádobí: 5,- Kč
celkem: 50,- Kč

Maminka se na něj podívala, jak tam stál a žmoulal si ruce a myslí se jí začaly honit vzpomínky. Sedla si ke stolu, otočila papír a začala psát:

devět měsíců, kdy jsem tě nosila: zdarma
všechny noci, které jsem proseděla u tvého lůžka, když jsi stonal: zdarma
všechny modlitby za tebe: zdarma
slzy, které jsem kvůli tobě vyplakala: zdarma
hračky, jídlo, oblečení, dokonce utírání nosu: zdarma
všechny starosti minulé i budoucí: zdarma
když si to všechno sečteš, cena mé lásky je: zdarma

Když si Karlík přečetl, co mu maminka napsala, skutálely se mu po tvářích dvě velké slzy.
Vzal si tužku a pod svůj seznam velkými písmeny napsal:
ZAPLACENO V HOTOVOSTI.

Tam, kde jedny dveře zavřeš, jiné se otevřou.

Ukazuj lidem veselou tvář, neboť se na ni musejí dívat.

Nikdy nekupuj nadvakrát, co máš koupit najednou.

Je lepší se dvakrát zeptat, než jednou zabloudit.

Se lží můžeš obědvat, ale do večeře nevydrží.

Modlete se k bohu, ale veslujte ke břehu.

Na co je ti oves, když je kůň dávno mrtvý.

I cesta o tisíci mílích začíná prvním krokem.

Moudrý člověk sedí na díře ve svém koberci.

Nejmoudřejší je želva, svůj domov si nosí stále sebou.

Žirafa je moudrá; nikdy nedělá hluk a dívá se velmi daleko.

Je pošetilé dělat kotrmelce před oslem.

Slepice s červem v zobáku nekdáká.

Jen hlupák polévá slona lžičkou.

Je to slib jara, který zasejeme a také sklidíme. Víra nám poskytuje neodvratitelný zákon, který nás ujišťuje o tom, že každé velmi dobře naplánované lidské úsilí nás odmění několikanásobnou odměnou. Za každé zasazené semínko, sklidíme keř, za každou darovanou dobrou myšlenku, se nám jich mnoho vrátí. Za každý provedený čin víry, spousta odměn, a za každý čin darované lásky, vrátí se nám život plný lásky.

Jen si zapamatujte, přirozenou charakteristikou jarního období je prezentovat se jako čisté a prosté, nebo čas na dlení v neaktivní pozici s úžasem nad jarní krásou. Nedlete příliš dlouho, abyste načerpali aroma čerstvě kvetoucích květin, nebo se probudíte a zjistíte, že jaro je pryč a vaše semena jsou stále ve váčku.

S inteligencí, moudrostí a svobodnou volbou, která byla dána nám, lidstvu, procvičujte “disciplínu” sázení i přes množství kamenů, plevele a jiných překážek. Kameny, plevel a trny světa nemůžou zničit všechny vaše semena pokud budete sázet dostatečně silně a dostatečně inteligentně. Můj návrh je vybrat si akci, ne odpočinek. Vybrat si pravdu, ne fantasii. Vybrat si úsměv, ne mračno na vaší tváři. Vybrat si lásku, ne přetvářku. Vybrat si všechny dobré věci v životě ze všech věcí, a vybrat si příležitost a šanci pracovat, když se jaro usmívá na váš život.

Jaro svědčí o tom, že život je plný začátků, plný příležitostí, plný jarních období. Pouze se potřebujeme naučit dívat se zpět v životě tak, jako jsme se dívali na věci, když jsme byli děti, nachajíce okouzlení a zvídavost ukázat nám cestu k zázrakům schovaných mezi běžným.

Rychle se zaměstnejte vaším jarem, vašimi příležitostmi.

Život je krátký, v celé své délce.

Cokoliv plánuješ, že se sebou uděláš, dostaň se k tomu.

Nenech tyto období tě jen minout.

Napsal Jim Rohn
Pro SKVĚLÝ DEN přeložila A-Z Education Centre s.r.o.

Starý slon ví, kde hledat vodu.

Kdyby byl plnovous znamením moudrosti, pak by byl kozel prorokem.

Moudrý člověk nedělá kozla zahradníkem.

Je pošetilé svítit svíčkou na slunci.

Nejhustší déšť padá na dům s nejděravější střechou.

Zůstaň blízko stromu, aby ti ovoce padalo k nohám.

Hodíš ho do vody a vyleze s rybou v zubech.

Když hodíš hrst kamenů, alespoň jedním se trefíš.

Když odháníš vlka od dveří, dávej pozor, aby ti oknem vzadu nevlezl tygr.

Na toho, kdo dává cizím psům, štěkají jeho vlastní.

Kočka ukradne rýži, pes přijde a sežere ji.

Nejmenší chlapec vždycky nosí největší housle.

Sousedova úroda nám připadá lepší než naše vlastní.

Vrabec říká: Nejedl jsem, proto by neměl jíst ani papoušek.

Jednou rukou krmí slepice, druhou už hledá vejce.

Neuzavírej obchod, dokud jsou ryby ještě ve vodě.

Liška, která čeká až spadne slepice z hřadu, zůstane o hladu.

Kráva z daleka prý dává spoustu mléka.

Když honíš dva zajíce, nechytíš ani jednoho.

Opice se naučí skákat tak, že to zkouší znovu a znovu.

Vola s největšími rohy vždycky obviní, že trkal.

Když kradl pes, potrestali kozla.

Spící kočka potkana nechytí.

Kdo spěchá, pije čaj vidličkou.

Zatímco všichni chválí páva pro jeho překrásný ocas, ptáci křičí: Podívejte se na jeho nohy a hlas!

Brouk, který požírá zrno, bývá potichu.

Cizí prasklý džbán se zdá lepší než vlastní neporušený.

Pospíchej pomalu a najdeš něco k snědku, říká chameleon.

Nepočítej kuřata dokud se nevylíhnou.

Zatímco zajíc spí, želva vyhrává závod.

Když se soudí husa, neměla by v porotě být liška.

Kráva, která skáče, najde málo potravy.

Kdo chce mít vejce, musí snášet slepičí kdákání.

Až přeplaveš řeku, můžeš říkat, že krokodýl má na hlavě hrbolek.

Dva vrabci na jednom klasu se sotva shodnou.

Vyhrň si kalhoty dřív než vlezeš do potoka.

Nepřipomínej marnivci jeho uhry.

Když se dva hádají, neshodnou se ani jejich psi.

Nezná slitování ten, kdo u druhého nachází své vlastní chyby.

Teprve v zimě zjistíš, že borovice a cypřiše jsou věčně zelené.

Koho uštkl had, ten se vyhýbá vysoké trávě.

Jistého přítele poznáme v nejisté situaci.

Bez přátel není štěstí, ale bez neštěstí nepoznáme přátele.

Upřímná slova nejsou elegantní, elegantní slova nejsou upřímná.

Opice sbírají ovoce společně.

Když zašlápneš jednoho mravence, ostatní tě přijdou také kousnout.

Cena tvého klobouku není měřítkem tvého rozumu.

Koho uštkl had, ten se bojí kousku provazu.

Vejde matka do pokoje svojí dcery. Pokoj je prázdný a na posteli leží obálka. Obávaje se nejhoršího, otevírá matka dopis a čte:
“Milá maminko, je mi líto, že ti musím říci, že jsem odešla z domova se svým novým přítelem. Našla jsem u něj opravdovou lásku, měla bys ho vidět, je tak moc roztomilý, s tím jeho bohatým tetováním a piercingem a především s jeho obrovskou motorkou!
Ale to není vše, maminko, jsem těhotná, a Abdul říká, že si budeme žít krásně v jeho karavanu uprostřed lesa. Chce se mnou mít ještě mnoho dětí, a to je i můj sen.
A protože jsem prišla na to, že marihuana je vlastně prospěšná, budeme trávu pěstovat i pro naše přátele, aby nemuseli tak strašně trpět, až jim dojde koks nebo heroin. Zatím budu doufat, že věda konečně najde nějakou látku proti AIDS, aby se Abdulovi opět dařilo dobře, on si to opravdu zaslouží!
Maminko, nemusíš mít strach, vždyť je mi už 13 a umím se o sebe sama postarat. Doufám, že tě budu moci brzy navštívit, aby jsi poznala tvoje vnoučátka.

Tvoje milovaná dcera

P.S. Mami, všechno je to pitomost, jsem u sousedů.
Chtěla jsem ti jen říct , že jsou v životě horší věci, než to vysvědčení, co leží na nočním stolku. Mám tě ráda.”

Nejspolehlivější přátelé jsou nepřátelé tvých nepřátel.

Vous po vousu vytrháš celý plnovous.

Ať toho víš o koních sebevíc, nikdy jim nesedej na nozdry.

Oblékni hůl a nebude vypadat jako hůl.

Zkušenost je nejlepší učitelkou.

Jen ten, kdo tou cestou kráčel, ví, kde má hluboké díry.

Kočka a pes se mohou líbat, ale kde je přátelství?

Je lépe pro ženu, aby si vzala muže, který ji miluje, než aby si vzala muže, kterého miluje.

Kdyby si pavián viděl na zadek, také by se smál.

Slova, jsoucí ze srdce, hřejí tři zimy.

Chcete-li zjistit, co znamená jeden rok, zeptejte se studenta,
který propadl u závěrečné zkoušky.

Chcete-li zjistit, co znamená jeden měsíc, zeptejte se matky,
které se narodilo dítě o jeden měsíc dříve.

Chcete-li zjistit, co znamená jeden týden, zeptejte se
redaktora týdeníku.

Chcete-li zjistit, co znamená jeden den, zeptejte se horníka,
který celý den pracuje v dole.

Chcete-li zjistit, co znamená jedna hodina, zeptejte se milenců,
kteří na sebe čekají.

Chcete-li zjistit, co znamená jedna minuta, zeptejte se někoho,
komu ujel vlak, autobus nebo uletělo letadlo.

Chcete-li zjistit, co znamená jedna sekunda, zeptejte se někoho,
kdo přežil autonehodu.

Chcete-li zjistit, co znamená jedna milisekunda, zeptejte se
vítěze zlaté medaile na olympijských hrách.

Čas na nikoho nečeká ……

Prožívej plně každý okamžik svého života. A nejlépe ho oceníš
s někým blízkým ……

Tchoř nemá potuchy, že páchne.

Nejdřív si stanov cíl a pak k němu hledej cestu.

Slepice krásného peří nesedává v koutě.

Opice říká, že má velké pysky proto, že jinak by byla už příliš krásná.

Kdo má velký nos, myslí si, že o něm každý mluví.

Člověk by neměl otevírat obchod s kyselou tváří.

Od přátelství s oslem nečekej nic než kopance.

Živý plot uprostřed udržuje přátelství věčně zelené.

Ptáci v malém hnízdečku si vždycky notují.

Abys poznal cestu před sebou, zeptej se těch, kteří se vracejí zpět.

Jen ten, komu bota patří, ví, kde tlačí.

Než vezmeš cizí čepici, podívej se, jestli nepatří někomu většímu.

Horší jazyk falešníka nežli kopí protivníka.

Nůž a slovo ber za správný konec.

Mám tady zajímavou úlohu, kterou dostali uchazeči, u kterých se zkoumala jejich psychologická a charakterová schopnost.
Úloha zní: Jedete v autě. Je bouřlivá noc. Jedete kolem autobusové zastávky, na které stojí tři lidé a čekají na autobus. Stará dáma, která nevypadá dobře, jakoby snad měla každou chvilku umřít. Starý přítel, který vám jednou zachránil život a perfektní žena, nebo muž, o kterém jste snili celý život. Můžete s sebou vzít jenom jednoho a nemůžete se na zastávku vrátit. Které z těchto osob byste nabídli svezení?
Jenom jediný kandidát odpověděl dobře. Neměl žádný problém na tuto otázku odpovědět. Napsal: Já bych dal klíče od auta svému starému příteli, aby odvezl tu starou dámu do nemocnice a zůstal bych na zastávce a čekal na autobus se ženou svých snů.
Jaké je poučení z tohoto příběhu? Vždycky získáme víc, jestliže budeme schopni opustit naše tvrdohlavé myšlenkové hranice a začneme myslet za těmito hranicemi.

Je lepší uklouznout nohama než jazykem.

Slova jsou jako třešně, zobneš si jednu a už je jich deset.

Rozhlédni se, než skočíš.

Nech spící psy ležet.

Nemluv o tajemství na poli, které je plné krtinců.

Když se dva hroši hádají, nedávej mezi ně své veslo.

Učitel filozofie jednoho dne přišel do třídy.
Když se studenti usadili, vzal ze šuplíku nádobu a naplnil ji až po vrch kameny.
Potom se zeptal studentů, zda si myslí, že je nádoba plná? Studenti s ním souhlasili, že je.

Potom profesor vzal krabičku s kamínky a vysypal je do nádoby s kameny,
zatřásl nádobou až kamínky propadaly mezi kameny.
Zeptal se znovu.
Je teď nádoba plná?
Studenti se pousmáli a souhlasili, že je.

Ale profesor vzal krabičku s velmi jemným pískem a vysypal ho do nádoby.
Písek vyplnil i ty nejmenší mezírky mezi kameny.
Zeptal se znovu.
Je teď nádoba plná?
Teď už studenti horečně pokývali, že je nádoba opravdu plná.

Ale profesor vzal jseště sklenici vody a dokázal ji nalít dovnitř.
Co tím chtěl asi studentům říci???

Život je jako nádoba……

Kameny znázorňují důležité věci v našem životě.
Jako jsou naše rodina, partner, zdraví, děti…,
všechno, co je tak důležité, že kdybychom to ztratili, bylo by to velmi zničující.

Kamínky znázorňují ostatní, méně důležité věci.
Například naše zaměstnání, dům, auto…

A písek je všechno ostatní. Drobnosti.
Když dáte písek do nádoby jako první,
nezůstane vám žádné místo pro kameny.

A teď se ptám já:
Co myslíte, že je voda?
A odpovědi čekám na oblíbené adrese zdenek@skvelyden.cz.

Všechny peníze světa nemají tolika ceny, jako v pravou chvíli pohár nejlepšího vína.

Dobrý lék je obyčejně hořký.

Není hanba upadnout, ale příliš dlouho ležet.

Kdo moc pracuje, nemá čas vydělávat peníze.

Nesnaž se utopit smutek v rumu - umí plavat.

Kdysi kdesi žil starý Mistr a ten uváděl své žáky na duchovní cestu. Byli to mnichové a novicové. Žili celý čas v klášteře, četli svatá Písma, modlili se a meditovali. Až jednoho dne vstoupil obyčejný muž a řekl:

“Poslyš, Mistře, já nejsem žádný mudrc, já jsem obchodník. Já se nemůžu dát vzít do kláštera, protože jsem věčně na cestách. Neumím se modlit ani meditovat, vždyť mě to nikdo nenaučil! A přesto bych i já chtěl vstoupit na duchovní cestu. Řekni, je vůbec nějaká možnost pro lidi, jako jsem já?”

Mistr se hluboce zamyslel a pravil: “Nu…jistá možnost by tu byla, ale je velmi riskatní. Když se to povede, ještě dnes budeš na duchovní cestě. Když se to nepovede, přijdeš o hlavu.” V obchodníkovi hrklo. Neměl nejmenší chuť ztratit hlavu, ale přitom dobře tušil, že takovou šanci víckrát nedostane. Sebral všechnu odvahu a přikývl.

Mistr dal přinést šachový stolek. Z kláštera přivolal mladičkého mnicha a do ruky vzal těžký meč. “Vy dva,” řekl, “si teď zahrajete šachy. Kdo prohraje, tomu na místě useknu hlavu, a vítěz bude na duchovní cestě. Nuže začněte!”

Obchodník se rychle zpotil hrůzou, protože po prvních tazích poznal, že mladý mnich je velmi silný hráč. Tah po tahu byla hra těžší a on se musel soustředit až do krajnosti, aby neudělal chybu. Partie trvala dlouho, oba mlčky bojovali celý den.

Potom se nachýlil večer a obchodník hrál lépe a lépe. Konečně přišel úžasný okamžik, kdy viděl, že příštím tahem dá mníškovi mat. A vtom poprvé za celý den pronikla clonou jeho strachu překvapivá myšlenka:

“Ale jak k tomu ten chlapec vlastně přijde? Proč on, který je tak mladý, má zemřít jen proto, že já se chci dostat na jakousi cestu?” v poslední vteřině ruku stáhl a udělal jiný, úmyslně slabý tah.

V tu chvíli Mistr odložil meč.
“Dost!” vykřikl.
“Jsi na duchovní cestě.

Našel jsi odvahu riskovat život - a bez té se na žádnou cestu nedostaneš.

Našel jsi schopnost soustředit se, jak když jde o život - a bez té se na žádné cestě neudržíš.

A konečně jsi v sobě našel soucit, který pro tebe byl víc než vlastní život - a bez soucitu každá cesta zabloudí a nedojde k cíli.

Jsi na cestě, tak jdi!”

Skutečného přítele drž oběma rukama.

Dva bratři, kteří žili na farmě vedle sebe, se pohádali. Po čtyřiceti letech, co takto vedle sebe farmařili, dělili se o stroje, pracovní sílu a materiál a používali vše podle toho, jak kdo potřeboval, to byl první vážný konflikt. A pak se jejich spolupráce rozpadla. Začalo to malým nedorozuměním, pak se z toho vyvinula hádka, nakonec si vyměnili pár hořkých slov a poté následovalo několik týdnů ticha.

Jedno ráno někdo zaklepal na Janovy dveře. Jan otevřel a tam stál muž s tesařským nářadím. „Hledám práci na několik dnů,“ řekl. „Nemáš něco, s čím bych mohl pomoct?“ „Ano,“ řekl starší bratr. „Mám pro tebe práci. Podívej na ten potok u tamhleté farmy. To je farma mého souseda, vlastně je to můj bratr. Ještě před týdnem na tom místě byla louka, ale on pak vzal bagr a teď…, teď je tu tento potok. Možná to udělal, aby mne naštval, ale já mu ukážu. Vidíš tu hromadu dříví u stodoly? Chci, abys mi postavil plot 2,5 metru vysoký, abych se už nikdy nemusel dívat na jeho pozemek a do jeho tváře.“

Tesař řekl: „Myslím, že tomu rozumím. Ukaž mi, kde máš hřebíky a já to pro tebe udělám, abych tě uspokojil.

Starší bratr musel odjet do města, a tak pomohl tesaři připravit materiál a pak na den odjel. Tesař celý den tvrdě pracoval, vyměřoval, řezal a zatloukal hřebíky. Když se farmář při západu slunce vrátil, tesař právě skončil. Ke svému velkému údivu tam nestál žádný plot, ale most. Most, který spojoval oba břehy potoka. Byl opravdu dobře postaven. A soused, farmářův mladší bratr, přecházel most s nataženou rukou.

„Jsi opravdu přítel, že jsi nechal postavit tento most po tom všem, co jsem ti řekl a udělal.“

Oba bratři se sešli uprostřed mostu a podali si ruce. Když se obrátili, tesař sbíral své nářadí do brašny.

„Počkej, zůstaň ještě několik dní. Mám pro tebe ještě jinou práci,“ řekl starší bratr. „Rád bych zůstal,“ odpověděl tesař, „ale mám postavit ještě hodně takových mostů.“

Pochval most, který tě přenesl přes řeku.

Lepší vrabec v houští, než letící sup.

Darovanému koni na zuby nehleď.

Vedoucí oddělení pro zákazníky, vedoucí marketingu a šéf firmy jdou na jednání. V parku najdou zázračnou lampu. Otřou ji a objeví se duch lampy.

Duch říká: “Normálně jsou k dispozici tři přání. Takže každý z vás může mít jedno přání".

Vedoucí oddělení pro zákazníky zvolá: “Já první! Já první!”
A vysloví přání: “Chci být na Bahamách, na rychlé lodi, s dvěma sexbombami a mořem chlastu!”
“Frnk!” - a je pryč.

“Teď já!” bere si slovo vedoucí marketingu.
“Chci bejt v Karibiku na exotickém ostrově, s pěti sexbombami a mořem chlastu!”
“Frnk!” - a je pryč.

“A vy?” osloví duch šéfa.

Šéf: “Chtěl bych, aby tihle dva idioti byli po obědě zpátky v kanceláři!”

A poučení z téhle historky? - VŽDYCKY NECH NAPŘED MLUVIT ŠÉFA!

Kočka v rukavicích myš nechytí.

Dva sedláci uplatňují nárok na jednu krávu. Zatímco jeden tahá za hlavu a druhý za ocas, advokát dojí!

Když kráčíš po sněhu, neskryješ své stopy.

Byl jednou jeden chlapec, který měl špatnou povahu.
Jednoho dne mu jeho otec dal pytel plný hřebíků a řekl mu: “Pokaždé, když s někým ztratíš trpělivost, zatluč jeden hřebík do zahradního plotu.”
První den chlapec zatloukl 37 hřebíků. V následujících týdnech se chlapec postupně učil ovládat a počet hřebíků v zahradním plotě byl stále menší. Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout.
Konečně přišel den, kdy chlapec už nemusel zatlouci žádný hřebík.
Přišel za otcem a ten mu řekl, aby teď každý den jeden hřebík z plotu vytrhl, když se ovládne.
Po nějaké době mohl chlapec otci říct, že všechny hřebíky z plotu už vytrhl.
Otec mu ukázal na zahradní plot a řekl: “Můj synu, dobře sis počínal, ale i přesto - podívej se na ten plot, jak je plný děr. Už nikdy nebude jako dřív. Když se s někým pohádáš a řekneš mu něco zlého, zanecháš v něm ránu. Když do člověka zabodneš nůž, můžeš ho sice zas vytáhnout, ale rána tam pořád je. Nepomůže, když se mockrát omluvíš…, rána zůstane. Slovní rána je stejně bolestivá jako ta tělesná.”
Přátelé jsou vzácnými drahokamy - umí tě rozesmát, dodají ti odvahu, jsou připraveni ti naslouchat, když je potřebuješ, podporují tě a otvírají ti své srdce…
Kdykoli jednáš se svými přáteli, pamatuj na plot a hřebíky.

Na nic už nečekejte a ukažte svým přátelům,
ať už jakýmkoliv způsobem,
jakou pro vás mají hodnotu…

…a odpusťte jim všechny díry,
které zanechali ve vašem zahradním plotě…

Běžícího koně neokováš.

Kraba nedonutíš chodit přímo.

Jediný muž loď na moře nespustí.

Všechno nepověsíš na jeden hřebík.

Lva do pavučiny nechytíš.

Bez vesel v člunu se přes vodu nepřeplavíš.

Nevyčítej bohu, že stvořil tygra, ale poděkuj mu, že mu nenadělil křídla.

Kdo fouká do ohně, tomu vletí jiskry do očí.

Zamračené žáby neodradí dobytek, aby se napil z louže.

Když dozrávají ořechy, prasata tloustnou.

Chameleon neopustí strom, dokud neví o jiném.

Když se přátelíš s vlkem, měj sekyru po ruce.

Pro lišku nemůžeš poslat slepici.

Nekousej do ruky, která tě krmí.

Kdo krade med, měl by počítat se žihadlem.

Spícímu psu na ocas nešlapej.

Dotkni se černé barvy a budeš mít černé prsty.

Poškrábej mne na zádech a já poškrábu tebe.

Šíp vystřelený vzhůru dopadne na střelcovu hlavu.

Věř v Boha, ale svého velblouda si přivaž.

Jehlou studnu nevykopeš.

Sotva maminka s malým čtyřletým Markem přijela na chalupu, zahájila lov pavouků, kteří všude nasoukali spoustu pavučin.
Marek se jich zastával: “Ty malinké pavoučky nezabíjej!”
Ale maminka odporovala: “Cožpak nevidíš, jak jsou oškliví?”
“Ale svým maminkám se zdají roztomilí…”

Bruno Ferrero

Kdo má jednu nohu v kánoi a druhou ve člunu, spadne do řeky.

Když přineseš do chýše hořící větev, nestěžuj si na kouř.

Když strčí velbloud hlavu do stanu, za chvíli vleze celý.

Když káže liška, hlídejte své husy.

V jedné botě není dost místa pro dvě nohy.

V jedné ruce dva melouny neuneseš.

Nekácej strom, který ti dává stín.

Nevděčník je jako vědro plné děr.

Když štěká jeden pes, ostatní se přidají.

Nevíš, kdo je tvým přítelem, pokud se s tebou neprolomí led.

Když spíš se psem, budeš mít ráno plno blech.

Ruka pracovitých panovati bude.

Kdo nic neriskoval, ten nemá nic.

Jeden pstruh v hrnci má cenu dvou lososů v moři.

Kdo jest moudrý? Kdo se učí od každého.

Lenoch neoře pro zimu, pročež žebrati bude ve žni, ale nadarmo.

Když není jablko, stačí malá mrkvička.

Lepší pírko v hrsti, než pták na stromě.

Jednou se Mistr vypravil se žáky na procházku. Vykládal jim o nesobecké službě, o pomoci každému, lidem, zvířatům, rostlinám. Najednou se učitel otočil a jeden ze žáků tam nebyl.
Zastavil se, počkal a hned se ptal, kde se zdržel. Žák řekl: “Víš, na cestě lezl hlemýžď, právě uprostřed, a protože je to nebezpečné, přenesl jsem ho na okraj cesty.”
Mistr se rozzlobil: “To je ta nejpitomější věc, jakou si mohl udělat!” a už letěl pohlavek.
Žák byl zděšen: “Můj Mistr, a tohle říká, na jedné straně mluví o pomoci, ale možná i on je trochu sobecký, prostě potřebuje, abych ho pořád poslouchal. Teď je jeho ego uraženo, že jsem mu nebyl v patách …”
“Ale Mistr mírně povídá: “To nebyla dobrá pomoc, nevěděl jsi, kam chtěl ten hlemýžď jít, dal jsi ho nalevo, ale třeba chtěl doprava, takže teď musí jít celou cestu ještě jednou.”
paramhans svámí Mahéšvaránanda

Když se chceš vyhnout podezření, nezavazuj si boty v melounovém poli.

Když chce někdo košili, nedávej mu náprsenku a rukávy.

V Indii žije jeden ptáček, který si umí postavit velice důmyslné hnízdo. Je jemně utkané, docela jako svetr, a visí na stromech. Když je zima, je uvnitř teplo, a i v největších vedrech je v hnízdě příjemný chládek. Ať prší sebevíc, ani nejmenší kapička nepronikne dovnitř, a protože hnízdo je celé oválné, ani ve velké bouři žádné vajíčko nevypadne. Dokonce je i velice bezpečné - visí totiž na tenké nitce na těch nejslabších větvičkách v koruně stromu. Slabounké větvičky neudrží ani hada ani vránu, kteří by si na vajíčkách rádi pochutnali.

Jednoho dne bylo protivné počasí, pršelo a foukal studený vítr, pod stromem seděla opice a třásla se zimou. Tiskla se ke kmeni a drkotala zuby. Všude kolem samá voda. V malém kulatém hnízdečku seděl ptáček a díval se na opici. Bylo mu jí strašně líto, srdce mu přetékalo soucitem. A tak najednou povídá: “Proč si nepostavíš vlastní domeček? Podívej se na mne, jsem sice malý, mám jen dvě nožičky a zobáček, ale jaké mám pěkné hnízdečko, chrání mne před každým počasím.” Tak rozprávěl ptáček s opicí.

Ta seděla a mlčela, což ptáčka povzbudilo a pokračoval: “Bratře opičáku, ty vypadáš skoro jako člověk - máš ruce, velké tělo, proč zbytečně trpíš? Postav si chaloupku, když někdo tak malý jako já si umí vyrobit vlastní přístřeší…” Ten ptáček to myslel dobře, chtěl opravdu pomoci, ale v opici se všechno vzepřelo: “Ty! Ty, takový malý, mi budeš radit!” Opice skočila na strom, zlomila větev, shodila hnízdo, rozcupovala je a mrštila s ním do kaluže. “Tady to máš,” povídá.

Bylo docela zbytečné radit té opici, jako je zbytečné radit někomu, kdo radu nedokáže přijmout.
Z knihy Božské zrcadlo

Kdo nikdy neviděl hrad, bude obdivovat i prasečí chlívek.

Ptáci neštěstí mohou létat nad vašimi hlavami,ale nedovolte jim stavět si hnízda ve vašich vlasech.

V jedné velké zahradě rostl bambusový strom. Rok od roku byl silnější a krásnější. Majitel zahrady měl z něho velkou radost.
Jednoho dne se však před ním zastavil a řekl: “Milý bambusový strome, budu tě potřebovat!”
A strom odpověděl: “Pane, jsem připraven, použij mě, jak chceš a k čemu chceš.”
Pánův hlas zvážněl: “Když tě použiji, musím tě ořezat!”
Tu se strom zachvěl: “Ořezat? Mě? Svůj nejkrásnější strom v celé zahradě? Ne, to ne, prosím tě! Použij mě ke své radosti, pane, ale neořezávej mě!”
Tu Pán zvážněl ještě víc: “Neořežu-li tě, nemohu tě upotřebit.”
V zahradě se rozhostilo naprosté ticho. Vítr zatajil dech.
Potom sklonil bambus svou nádhernou korunu a řekl pokorně: “Pane, nemůžeš-li mě použít jinak, pak mě ořež!”
Pán odvětil: “Můj milý bambusový strome, budu ti muset ořezat také listy a větve!”
“Ach, pane, ušetři mě toho! Chceš-li, znič mou krásu, ale ponech mi listy a větve!”
“Neořežu-li ti listy a větve, nemohu tě upotřebit!”
Slunce skrylo svou tvář. Nějaký motýl ustrašeně odlétl.
Zasažen do hloubi duše, bambus zašeptal: “Pane, pak mi ulom větve!”
“Můj milý, musím udělat ještě víc. Musím tě uprostřed rozříznout a vyjmout tvé srdce. Kdybych to neudělal, nemohu tě použít!”
Nato se bambus sklonil až k zemi: “Pane, pak tedy řež!”
Pán zahrady tedy porazil bambusový strom, ořezal větve, rozdělil ho na dvě části a vyřezal dřeň. Suchými poli ho pak donesl k prameni. Bambusovým kmenem spojil pramen s vodní strouhou v poli. A rozříznutým bambusovým tělem začala proudit čirá, třpytivá voda do kanálu a na vyschlá pole, aby je zavlažila a dala tak vzrůst bohaté úrodě. Nádherný bambusový strom se tak stal velkým požehnáním.
Na všechny strany roznášel vodu - k životu pro všechny.

Čínská povídka

Vyplatí se následovat starého vola.

Když vlk kulhá, starý zajíc skáče.

Žili byli děd a babka v malé chaloupce na kraji vsi u lesa. Nikdo nevěděl, jak tu žili dlouho, byli tu prostě odnepaměti. Vstávali za úsvitu a spát chodili se slepicemi. Měli se rádi, měli rádi lidi i zvířata kolem sebe i celý boží svět. Každý den děkovali Bohu za všechnu tu krásu, kterou jim posílá. Nemoci jako by se jim zdálky vyhýbaly. Když lidé nedali na jejich rady, onemocněli. Ale když s pokorou přišli, s prosbou o pomoc a upřímnou snahou napravit se, staříci jim vždy pomohli najít, kde udělali chybu a i bylinky na pomoc přidali a jako by jim svým přátelským pohledem a pohlazením srdce rozehřáli, mysl povzbudili, sílu dodali, každý od nich odcházel s nadějí a odhodláním uzdravit se.

Přešly roky - svět se začal měnit. Do polí vyjely těžké stroje, v lesích zazpívaly motorové pily a nad tím vším se objevila práškovací letadla. Čmelák si chodíval k babičce stěžovat, srnka onemocněla, potok se zakalil, tráva žloutla, stromy ztrácely jehličí, ale lidi ze vsi jako by očarovala zlá víla (civilizace) - nic neviděli, jejich životní příběh je přestal zajímat. Zato vymyšlené příběhy “hrdinů” z obrazovek televizorů jim začaly brát dech. Do kraje se začal vkrádat neklid, hádky, závist, nenávist. Bohu už neděkoval nikdo za jeho lásku. Na jeho místo se v srdcích lidí usadilo sobectví - “láska” jen k sobě, sebeláska. Kde se ztratí láska, onemocní srdce a začnou nemoci.

Onemocněla země, voda, vzduch, zvířata i lidé. Přestali lidé chodit do chaloupky pod lesem na radu. Začali věřit televizním reklamám vědců a “odborníků". Co takový starý nevzdělaný děd s babkou mohou vědět o tom, jak se má žít? A tak se z výklenků v domech vytratily pytlíky s třezalkou, mateřídouškou a dobromyslí. Objevily se spreje, šampony, gely a kondicionéry a tablety, kapsle a pilulky. Z města za kopcem sem začal přicházet divný štiplavý vzduch, nebe se zatáhlo - a přišel do té doby neznámý host - KAŠEL.

Časem vyrostla ve městě veliká továrna na výrobu léku proti kašli. Byl to zvláštní lék - vyráběl se z krve a potu lidí. A lidé ze vsi začali dávat svou krev a pot na výrobu léku proti kašli, ale byl velmi drahý, protože se muselo zaplatit všem těm vědcům, technikům, dělníkům a administrativním pracovníkům, kteří tak dobře pracovali na výrobě tolik potřebného léku na záchranu lidstva. A jak vědců přibývalo, lék zdokonalovali a byl čím dál dražší, až lidé z vesnice, z jejichž krve se vyráběl, si ho už sami nemohli koupit.

A tehdy se babka posadila před bránu továrny a začala nabízet dobrou radu a pytlík bylinek proti kašli za jeden stříbrný. Lidé jako by se začali probouzet z těžkého snu. Někteří začali poznávat babku a začali se řídit její radou. Začaly k ní chodit zástupy, ale netrvalo dlouho a objevil se úředník.
“A co ty babko, tady se živíš? Máš na to od nás licenci? Máš na to vůbec vzdělání? Platíš ty vůbec daně? Ty se tu nedovoleně obohacuješ. Ty obelháváš poctivé lidi. Využíváš tu jen placebo efektu a šíříš nevědecké názory. Ty…Ty…Ty…v našem demokratickém zřízení tohle my trpět nebudeme. Máš od nás zákaz podnikání a dostaneš od nás pokutu za nezákonnou živnost a … a … a …”

Toho dne se někam ztratili děd i babka. Zmizela i jejich chaloupka (les zmizel už dříve), nikdo nevěděl kam.
Zůstala jen továrna na lék, který už nepomáhal, a lidé, kteří kašlali a kašlali, a jestli neumřeli, tak tam kašlou dodnes.

Vladimír Vogeltanz (z knihy Co s doktorem - cesta etikoterapie)

Staré koště zná špinavé kouty nejlépe.

Krokodýlí mládě nepláče, když spadne do vody.

Když žába vidí, jak kovají koně, také nastaví nohu.

Představme si skupinu výletníků, kteří vyrazili na cestu, aby zdolali obtížný vrchol, a podívejme se za nimi několik hodin poté, co vyrazili. Dá se předpokládat, že je v této chvíli můžeme rozdělit na tři rozdílné skupiny.

- Jedni litují, že opustili přístřeší. Únava a nebezpečí se jim zdají být v nepoměru ke zdárnému výstupu. Rozhodnou se, že se vrátí.

- Druhé nemrzí, že se na cestu vydali. Slunce svítí a je nádherný výhled. Ale k čemu stoupat ještě výš? Není lepší užít si hor tam, kde jsou, uprostřed louky nebo lesa? A lehnou si do trávy nebo se toulají okolím v očekávání příjemné chvíle pikniku.

- Ostatní, zbývající, praví alpinisté, nespouštějí oči z vrcholku, který si předsevzali, chtějí ztéci. Vyrážejí znovu.

Unavený - požitkář - nadšenec. Tři lidské typy, které každý z nás v zárodku nese v hlubinách svého já a na které se fakticky odjakživa lidstvo kolem nás dělí.

Teihard de Chardin

Když chceš uspět, žádej o radu tři starce.

Když už mi hoří dům, tak se u něj ohřeji.

Když jdeš hasit oheň, neber si šaty z listí.

Má spoustu jablek a hrušek, ale jeho srdce touží po kdouli.

…A jsou takoví, kteří mají málo, ale dávají vše. Jsou to ti, kteří věří v život a v jeho štědrost a jejich pokladnice není nikdy prázdná.

Jsou takoví, kteří dávají s radostí a tato radost je jejich odměnou.

Jsou takoví, kteří dávají s bolestí a tato bolest je jejich křtem.

A jsou takoví, kteří dávají a nepoznávají v dávání bolest ani v něm nehledají radost, ani nedávají z ohledu na ctnost. Ti dávají tak, jako myrta v údolí vydechuje do prostoru svou vůni. Jejich rukama promlouvá Bůh a jejich očima se usmívá na zem…

Chalil Džibrán - Prorok

Jeden pták v hrsti má cenu dvou ve křoví.

Pětičlenná rodinka si vyjela na pláž. Děti si užívaly moře a stavěly hrady z písku, když tu se v dálce objevila jakási stará žena. Šedé vlasy jí poletovaly ve větru, šaty už měla jen samé špinavé cáry. Jak šla, sbírala pořád cosi ze země, dávala to do tašky a něco si při tom mumlala.

Rodiče přivolali děti k sobě a nakázali jim, aby se od té staré paní držely dál. Když je míjela, usmála se na ně. Nikdo jí však pozdrav neopětoval.

Za pár měsíců se o té stařeně dozvěděli, že ze svého vlastního rozhodnutí zasvětila celý život tomu, že na plážích sbírala skleněné střepy, aby se o ně nepořezaly děti.

Anthony de Mello Modlitba žáby

Útrapy jsou solí života.

V ten den se řeč mistra zúžila na jednu záhadnou větu.
Jen se ironicky usmál a řekl: “Všechna moje současná činnost je sedět na břehu a prodávat vodu z řeky.”
A ukončil svoji řeč.

Prodavač se usadil na břehu řeky a přicházeli k němu tisíce lidí, aby koupili vodu. Jeho úspěch spočíval v tom, že ti lidé neviděli řeku. Když ji nakonec uviděli, odstěhoval se.

Kazatel měl velký úspěch. Přicházely k němu zástupy, aby se učily moudrosti. Když získaly moudrost, přestaly chodit na jeho kázání. A kazatel se spokojeně usmíval. Dosáhl svého cíle, protože v hloubce duše věděl, že dával lidem jedině to, co už vlastnili - jen aby chtěli otevřít oči a vidět.

“Když já neodejdu” - řekl Ježíš svým učedníkům - nepřijde k vám Duch Svatý.

Kdyby jsi přestal prodávat vodu s takovým zaujetím, lidé by měli víc možnosti vidět řeku.
neznámý autor

Jedno kuře v ohradě má cenu stovky kuřat v bažině.

Staří kozlové milují mladé listí.

Nechť tě netrápí, co se nevrátí!

Každý věk má svoje hračky.

Špinavé prase v domě je lepší než žádné.

Učitel určitě nebyl puntičkář, pokud šlo o etiketu a dobré způsoby, s druhými však vždy jednal s přirozenou zdvořilostí a šarmem.

Stalo se, že jakýsi žák byl velmi hrubý k dopravními policistovi, když jednou v noci vezl učitele domů. Na svou obranu řekl: “Raději jsem sám sebou a jednám s lidmi tak, jak to cítím. Zdvořilost není nic než nafouklá bublina.”

“To je vcelku pravda,” řekl učitel přívětivě, “ale nafouklé máme i pneumatiky u auta, a podívej jak tlumí nárazy.”
Ukázka z knihy: Minutové nesmysly

Kdo si hoví, rezaví.

Pomoz si sám a nebe ti pomůže.

„Nesnaž se změnit svět. Neuspěješ. Snaž se svět milovat.
Hleď, svět je změněn – změněn navždy.“
Sri Chinmoy

Když se rozbije postel, dá se ležet i na zemi.

Nepršelo, a tak pole byla dohněda vyprahlá, a obilí z nedostatku vláhy polehávalo. Lidé byli znepokojení a podráždění a pátrali po obloze ve snaze najít jakékoli znamení nadcházející úlevy. Dny vystřídaly neplodné týdny. Déšť stále nepřicházel.

Duchovní z místních církví vyhlásili hodinu pro modlitby, která měla proběhnout na náměstí hned tuto sobotu. Požadovali, aby si každý s sebou přinesl nějaký předmět spjatý s vírou.

V určenou sobotu v pravé poledne obyvatelé města nastoupili jako jeden muž, náměstí se zaplnilo úzkostnými tvářemi s nadějí v srdcích. Duchovní byli dojati při pohledu na rozličné předměty, které modlící tiskli v dlaních - svaté knížky, kříže, růžence.

Když hodina modliteb vypršela, spustil se, jakoby mávnutím kouzelného proutku, jemný déšť. Dav provolával slávu a lidé vysoko pozvedávali své poklady, aby vyjádřili vděčnost a chválu. Uprostřed zástupu čněl jeden symbol víry, který poněkud zastiňoval ty ostatní:
malé, asi devítileté děvčátko si přineslo deštník.

Laverne W. Hall

Kdo má ruku ve lví tlamě, musí ji vytáhnout jak nejlépe umí.

Mluvením rýži neuvaříš.

V oblasti jižně od Sahary panovalo jednou velké sucho. Stepní tráva vadla, zvířata už neměla co pít, jen poušť postupovala pořád dál. Dokonce i stromy a suchu přivyklá křoviska hleděly vstříc svému konci. Prameny a řeky dávno vyschly.

Jen jedna jediná květina sucho přežila. Ale i pramínek byl blízek zoufalství: “Proč se tu namáhám kvůli této jediné květině, když už je všechno kolem nás vyprahlé?”

Tu se jeden starý strom sehnul nad malým pramínkem, a než sám umřel, řekl: “Milý malý pramínku, nikdo neočekává, že dáš zazelenat celé poušti. Máš za úkol darovat život jedné jediné květině.”

Pohádka ze severní Afriky

Deset krejčích ti zkazí oblek

Kdo hledá přítele bez chyby, zůstane bez přátel.

Život bez přátel je jako život bez slunce.

Přátelství není jen osvěžující plod, ale též příležitost ke službě.

Laskavé slovo je jako jarní den.

Nezlob se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnitý keř má růže.

Nejlepším zrcadlem je starý přítel.

Člověk nemiluje druhého člověka, jestliže od něj nic nepřijme.

Snít o minulosti znamená zmeškat přítomnost.

Pomáhá-li jeden druhému, jsou silní oba.

Neprolévej slzy, můžeš-li ještě doufat.

Naděje je jako cukr v čaji, ať je sebemenší, osladí všechno.

Hedvábnou rukou přátele vybírej a drž železnou.

Gutta cavat lapidem
non vi, sed saepe cadendo.

Kapka hloubí kámen
ne silou, ale častým padáním.

- za partnera, který noc co noc pokrčí přikrývky, protože není venku s někým jiným;
- za daně, které musím platit, protože to znamená, že mám stále příjem;
- za nepořádek, který musím uklízet po oslavě, protože to znamená, že jsem obklopený přáteli;
- za šaty, které jsou mi trochu těsné, protože to znamená, že mám dostatek jídla;
- za trávník, který je třeba kosit, okna, které je třeba umývat a okapy, které je třeba opravovat, protože to znamená, že bydlím ve svém domě;
- za všechny stížnosti, které poslouchám na vládu, protože to znamená, že máme svobodu projevu;
- za volné parkovací místo, které je až na konci parkoviště, protože to znamená, že mohu chodit a že jsem obdařený i dopravními prostředky
- za vysoký účet, který platím po večeři s blízkými, protože to znamená, že jsem štědrý;
- za kopu prádla a žehlení, protože to znamená, že mám co nosit;
- za únavu a bolavé svaly na konci dne, protože to znamená, že jsem byl schopný těžce pracovat;
- za otravný budík, který musím ráno vypnout, protože to znamená, že jsem ještě naživu

PŘEJI VÁM SKVĚLÝ DEN A JSEM VDĚČNÝ, ZA TO, ŽE ČTETE TYTO ŘÁDKY A PATŘÍTE MEZI TY, KTEŘÍ NEBEROU VŠE JAKO ÚPLNOU SAMOZŘEJMOST!!!

Opravdová chodoba jest chudoba duševní

Strach před ranou už je rána.

Aleš (tři roky): “Prosím, povídej mi pohádku o zlém vlkovi.”
Lída (deset let): “Ale ne, nejsou zlí vlci, jsou jen nešťastní vlci.”

Nejsou zlí lidé…

Bruno Ferrero

Co tam, to tam, o to hlavy nelam!

Za svítání se kolem žáků kupilo nejméně tisíc racků, okukujících zvědavě Maynarda. Bylo jim jedno, jestli je někdo vidí – poslouchali, co Jonathan říká, a snažila se jeho slova pochopit.
Mluvil o prostých věcech – o tom, že racek se má naučit létat, že podstatou osobnosti je svoboda, že všechno, co tuto svobodu omezuje, musí být odstraněno, ať je to pověra, rituál nebo něco podobného.
„Odstranit, říkáš,“ ozval se hlas z davu, „a co když je to Zákon Hejna?“
„Pravé zákony jsou pouze ty, které vedou ke svobodě,“ odpověděl mu Jonathan. „Všechny ostatní jsou falešné.“
„Jak můžeme umět lítat jako ty?“ ozval se další racek. „Ty jsi mimořádný případ. Nadaný a vyvolený.“
„Podívejte se na Fletchera! Nebo Lowella! Charlese Ronalda! Jsou stejní jako vy nebo já. Nic mimořádného ani nadpřirozeného na nich není. Jediný, zato podstatný rozdíl je v tom, že začali chápat, čím jsou, a začali se učit.“
Všichni žáci až na Fletchera se začali nervózně ošívat. Do této chvíle nechápali, co vlastně dělají.

Z knihy Jonathan Livinston Racek

Neodsuzuj bližního, pokud jsi nebyl v jeho poměrech.

Matce se narodila dcera a sudička její duši nadšeně řekla:
“Mám skvělou náladu - dám Ti krásný osud… Tvůj život bude plný slunce, nepozná smutek, starost ani bídu. Přes Tvou cestu nepřejde ani nejmenší stín!”
Sudička měla pocit dobře vykonané práce s krásným výsledkem a už se chystala jít dál, když tu jí duše dívenky zastavila slovy:
“Když já bych radši chtěla být hrdina, básník, nebo něco takového… Chtěla bych něčím obdarovat ostatní! Udělala by jsi mne tedy prosím, nějakým takovým velkým člověkem?”
Sudička celá zkoprněla a pak začala vysvětlovat: “To je jiná. Na to je ten osud, co jsem Ti dala skoro k ničemu… Víš, když chceš být velký člověk, tak to nemůžeš mít v osudu samé slunce. Jestli chceš doopravdy obdarovat ostatní musíš jít do stínu… - sama být světlem v temnotě… Takže Tvůj osud bude i zloba, posměch a závist, přes Tvou cestu budou položeny překážky jako strach, přeceňování a podceňování - i sebe, také lenost a zaslepenost. Jen když skrze to vše projdeš, budeš moci skutečně hodnotně obdarovávat ostatní!".
Duše dívenky s takovým osudem souhlasila - vnímala, že jí sudička řekla Pravdu. A tak ta dívka sice měla v životě slunce, avšak také stín - čím temnější, tím slabší světlo stačilo na jeho zahnání a čím silnější světlo, tím hlubší temnota hrozila…
Přes to, že byla žena, stala se hrdinou, protože překonala všechny překážky a tak si mohla všimnout souvislosti slunce a stínu…
Stala se velkým člověkem a všechny obdarovala.

Neptej se, jak kdo žije, najdeš to napsáno na jeho čele.

“…U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě a přece nenalézají to, co hledají,” řekl Malý Princ.
“Nenalézají,” odpověděl jsem.
“A přece by to mohli nalézt v jediné růži nebo v kapce vody.”
“Mohli,"odpověděl jsem.
A Malý princ řekl: “Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.”

Po dešti slunce jasněji svítí

Dva kamarádi se vydali přes poušť.
Jeden den se ale pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého.
Dotyčný aniž by cokoli řekl se sehl, a napsal prstem do písku:
„ Dnes mi můj nejlepší přítel dal facku“
Putovali dál. Došli ke krásné oáze s jezírkem a rozhodli se, že se vykoupou.
Ten co dostal facku se začal topit, ale ten druhý ho zachránil a vytáhl z vody.
Když se probral, vytesal do kamene:
„ Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život.“
Kamarád se jej optal:
„ Když jsem ti dal facku, napsal jsi to jen do písku a tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč?“
Odpověděl:
„ Víš když mi někdo ublíží, píši to jen do písku, aby vítr tyto řádky odfoukl na znak odpuštění.
Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene, aby to tam zůstalo na věky.“

Naučte se svůj žal a křivdy psát jen do písku a své štěstí vyrýt do kamene!

Srdce veselé občerstvuje jako lékařství, ale duch zkormoucený vysušuje kosti

Jednou ranou dub nepadne

I ta nejvyšší věž byla začata od základů

Dopustíš-li se chyby, neudělej druhou tím, že chceš zaretušovat první. Přiznej ji.
J.H.Lorimer

Láska je dostupná mnohému, přátelství je ale prubířem srdce

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: “Věci nejsou takové,jakými se zdají být.”
Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtva ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát? První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč?? “Věci nejsou takové, jakými se zdají,” odpověděl starší anděl.
“Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají.”

Kdysi dávno jeden čínský císař vyslovil slavnostní přísahu:
“Podrobím si všechny nepřátele a zničím je!”
Po nějaké době ho překvapení poddaní viděli jak se prochází po zahradách se svými úhlavními nepřáteli a klidně si s nimi povídá a směje se.
“Copak jsi nepřísahal, že zničíš všechny své nepřátele?” ptal se udiveně jeden z dvořanů.
“Vždyť jsem je také zničil,” odpověděl císař. “Všechny jsem učinil svými přáteli.”

Co děláš pro sebe, děláš pro druhé. Co děláš pro druhé, děláš pro sebe.
Neale Donald Walsch

Jednoho dne si kalif Hárůn al Rašíd jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál.
“Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?”
“Pane, to není dobré znamení. Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám, ” řekl vykladač.
Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho natolik rozladil, že vykladače snů dal vyhnat z paláce a zavolal si jiného.
Ten mu na tu samou otázku odpověděl:
“Pane to je dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho, a přežiješ dokonce všechny své příbuzné.”
Kalif si spokojeně mnul ruce:” To byl ale dobrý sen,” a dal vykladači, který mu ho tak pěkně vyložil, sto denárů.
Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalifovým jménem. Koneckonců řekl to samé co ten druhý, jen zvolil špatná slova.

I ta nejpalčivější pravda se dá říkat jemně.
Vlídnost je inteligencí srdce
Z knihy Bruno Ferrera

Lidé pro nás stromy sázejí, sázejme my též

Jedna ruka netleská

Byl jednou jeden král a ten už byl tak starý, že se sám rozhodl předat trůn někomu mladšímu. Povolal k sobě všechny učence své říše.

„Chci odkázat tuto zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví jednu otázku. Nuže: představte si, že jdete se slabou bezbrannou dívkou a náhle před vámi stojí vysoká kamenná zeď. Vy tu dívku chcete nějak dopravit na druhou stranu. Ale jak?“

Učenci se zamysleli, zamnuli si šedé brady, a pak se začli hlásit jako o překot. „Já“, řekl první, „ bych ji vedl podél zdi tak dlouho, dokud bych nenašel její konec. Každá zeď musí někde končit, ne?“

„ Nesmysl!“ vykřikl na to druhý. „ Proč se vláčet takový kus cesty? Já bych sehnal hezky dlouhý žebřík. Vzal bych holku do náručí a prostě bych ji přes zeď přenesl.“

„Pracná hloupost!“ ušklíbl se třetí. Na to stačí sud střelného prachu. Já bych tu zeď rozmetal na cimprcampr!“

Křičeli jeden přes druhého a měli stále podivnější nápady. Ve své učenosti vymysleli sto a jeden způsob, jak dostat dívku přes zeď. Náhle si král povšiml mladého sluhy, který zatím v koutě pánům oprašoval klobouky.

„ A ty?“ řekl. „Tebe nic nenapadlo? Co bys v téhle situaci dělal ty?“

„Já,“ usmál se sluha, „já bych se té dívky napřed zeptal, jestli vůbec chce na druhou stranu zdi.“

„Sláva! Konečně rozumné slovo!“ zasmál se král z celého srdce. „ Tak tobě rád odkážu říši. A vládni jí tak, jako té dívce před kamennou zdí!“

Svět se točí jako kolo; měj přátele, věziž koho

Hledáš u kočky pět noh a ona má jen čtyři

Jednou je nikdy, ale dvakrát je zvyk.

Co koho bolí, o tom i řeč volí.

“Kde sa mnoho pije, žere,
tam otvára nemoc dvere.”

Do žen a do melounů se nevidí
(ne že bych měl něco proti ženám, spíš to zde píšu kvůli melounové sezóně)

Nevracej se ke starým napájedlům jenom pro vodu, čekají tam na tebe přátelé a sny
AFRICKÉ PŘÍSLOVÍ