Tak to byla jednou opět ukázka skvělé marketingové práce. Pivovar Černá Hora praskal ve švech. Lidi jásali, pili, zpívali atd. Křtilo se pivo, otvírala se výstava, přijeli umělci (tři pódia měli k dispozici) a od rána do večera měli co dělat.
Tak jako se dělal Pivní máj namísto Prvního máje, tak tentokrát se na Svatováclavské hody opravu hodovalo. Klobouk dolů, to byl nabitý den. Dokonce i moje zlatíčka večer usnuly jako na povel.
A teď podrobněji k tomu co jste někteří propásli. Ráno jsem já i s miláčky vyrazil do ČH aby na vlastní kůži viděli skvěle fungující marketing. Borci nejdřív okukovali atrakce (stánkaři a kolotočáři evidentně vstávali dřív než my), ale při prvním občerstvení ve Zpovědnici (část pivovaru) pochopili, že bude i spousta jiné zábavy. Než jsem se převlékl do dresu Pivní pomoci už přišli, že je zde Dalibor i s tou paní z televize (Dalibora Gondíka už znali, Aduš - Adélka byla pro ně zatím jen paní z Rad ptáka Loskutáka).

Jejich nadšení hned ráno nebralo konce ale po prvních vypitých sodovkách (v pivovaře Černá Hora se vyrábí i skvělé limonády) se ujali role fotografů a tak jsme se mohli věnovat zahájení Pivní pouti.
Na koloběžku Kvasarku jsme naložili první soudek s borůvkovým pivem (Modrá luna) a hurá před pódium. Tam jsem zvýšil Daliborovi povědomí o funkčnosti tohoto piva, začež se mi “odměnil” tím, že nejenže řekl že to pivo má vliv na lepší zrak a na potenci, ale veřejně mne pasoval na sympatického odborníka v této oblasti.
Pak se ale rozjel program naplno a tak jsme si broukli s Aduš a Daliborem kousek songu (oni teda několik celých, já jen ten kousek - ale koukat Aduš zblízka do očí je pohled pro Bohy a tak díky i za ten kousek) a u toho jsme společně rozdávali šťastlivcům u pódia první vzorky “borůvkového".
Následovala Eva Pilarová a náš první oddech, borci chvíli vydrželi sledovat klenot hudební scény ale pak mne hned odtáhli k atrakcím a pumpovali mne co to dalo.

Naštěstí se ale objevil Michal Nesvadba a ten to s dětmi umí tak, že borci už zapomněli i fotit. Pak už to bylo v rychlém sledu, kluci lítali od pódia k pódiu a vychutnávali si na živo všechno co znají z CD a televize. Na fotkách je pak vidět kdo byl koho příznivec.
Michal Hrůza si naklonil Zdenečka.

Když zpívali Gondíci, nadšení borci opět nefotili (tady je ale vidět jak mistrně využívali protekce a zabírali nejlepší místa pro poslech)

Petr Bende zaujal všechny…

Terezka Kerndlová - tak zde je vidět že nejvíc učarovala tatínkovi…

Taky jsme odskočili za Banjo Bandem Ivana Mládka…

… a Jankem Ledeckým.

Mezitím se křtilo borůvkové pivo. Na pódiu byla vidět elita. Italský velvyslanec v ČR, vedoucí Krajského úřadu pan Jiří Crha, jeho zástupce pan Venclík, jeden z bratrů Čadíkových (u této příležitosti předával šek na víc než 700.000,- Kč pro nadaci), samozřejmě starosta pan Hlavička a ředitel černohorského pivovaru pan Jiří Fusek. Bylo tam hostů… Bohužel tady borcům selhala technika a tak vám můžu jen vyprávět, že se křtilo mečem, rukojetí i srdcem mistra templáře.

To nejlepší na závěr.

Relativně nejnovější přírůstek do naší rodiny (2005) - tedy spíše my do jeho (jak jsme se stali rodinou najdete zde) Daniel Nekonečný. Jeho vystoupení je opravdu obřad. Viděli jsme se po třech letech a tak se konečně seznámil se svými (adoptivními) synovci. Z něj teda byli borci nadšení.

Byla to úžasná tečka na závěr celého programu.
A co mám na závěr já? Úžasnou větu. Pronesl ji zástupce templářského řádu jako součást křtu:
Jedno je Pivo Černohorské, jeden je papež v Římě.

Na vrcholu Sněžky
potkal jsem dva ježky.
Vyšlápli tam pěšky,
mají život těžký.
Pomohly by běžky
nebo koloběžky…

Už dlouho jsem miláčkům sliboval výstup na nejvyšší horu, a tak když to šlo udělali jsme si radost všichni. My výletem, firma školením, no prostě stoprocentní skvělé dny.
Už při zahřívací vycházce byli borci fakt namotivovaní. Dokonce tak, že mne přemluvili, abychom tréninkově z Pece na hotel šli pěšky a to rovnou po sjezdovce Javor (to je ten hustej kopec na konci Pece pod Sněžkou). Bylo vidět, že máme natrénováno, protože jsme to zvládli a borci ještě měli úsměv na rtu.

Cestou jsme se najedli čerstvých borůvek a s fialovým jazykem dorazili na Kladenku. To byla úleva, teda pro mne, borci byli neúnavní. Okamžitě pozměnili jídelníček a tak zaslouženě dostali extra menu.

Před tím ještě objevili dole perfektně vybavené sportovně-relaxační centrum a šli hrát ping-pong.

Pak znaveni a zmoženi velkou porcí jídla zalehli, aby byli fit pro den následující.

A došlo na den D. Borci namotivovaní, že budou na nejvyšším vrcholu naší krásné země udávali tempo jak zkušení horští vůdci. Bodejť by ne, měli slíben sestup do základního tábora a odtud přesun na Růžovku lanovkou. Cestou se z nich stali skoro věřící - málem dali na modlení, když jsem jim řekl, že je dost velký vítr a že možná Růžová hora bude posledním místem kontaktu s lanovkou. Jako správní optimisté se vzájemně ujišťovali, že vítr bude nahoře slabý a pojede tedy lanovka až na nahoru na Sněžku.
Tady je vidět pohled z lanovky na Růžovou horu, dole je Pec pod Sněžkou.

A tady už jsme fičeli nahoru na Sněžku, mladí optimisté tedy ztišili vítr a to byl jejich další vynikající výsledek.

Za odměnu stanuli na nejvyšším vrcholu země. Hrdostí na to znásobili mou radost, neboť si na vrcholu dali nejen čokoládu (což jsme čekali), ale rovnou celé jídlo (a to včetně polévky, což jsme nečekali - oni polívkám moc nedávají). Tím jsme také zjistili, že nahoře na Sněžce se najíte levněji než dole v Peci (i napijete).
Na fotce jsou spolu s výhledem do Polska…

…a tady s výhledem na tu naši krásnu republiku.

Sestup jim šel hodně rychle. Oni si borci pamatovali (rok), že jsem jim říkal, jak jsme sbíhali od Batizovského plesa při sestupu z Gerlachu. Nic nepomohlo že jsem jim vysvětlil, že tam jsme museli, protože po koupeli v nejstudenější vodě v karpatech jsme byli tak promrzlí, že jsme nemohli jít pomalu. Borci to chtěli zkusit a tak jsme tedy sestup zrychlili. Abych si odpočinul, musel jsem je zastavit z důvodu focení.

Cestou jsme se zastavili ještě na oblíbených borůvkových knedlících na Růžohorce, ale po vydatném jídle na Sněžce už nebylo místo a tak jsme tu porci dali na tři talíře. Borci pak opět nasadili tempo, ale tentokrát už z důvodu účasti na bobové dráze. Tuto atrakci vřele doporučuji každému, kdo si umí vychutnat adrenalin v krvi. Excluzívní jízda (na fotce Zdeneček naplno až do brzdícího boxu)…

… a Čenda s o něco chladnější hlavou.

Výstup na Kladenku jsme zvládli opět v rekordním čase a tak následovala relaxace v hotelovém bazénu…

…vynikající večeře (tentokrát na grilu)…

… a před spaním setkání a fotka s vynikajícím kuchařem (kluci byli opravdu v akci).

Co dodat na závěr. Tohle byl víkend, který každému doporučuji. Hory, spousta jídla (tam se dělají tak dobrý věci a takový porce, že to si zaslouží zápis do Guinnesovy knihy), skvělý vzduch, perfektní obsluha…

Jak říkal pan Slanina: “Přijďte pobejt na Kladenku.”

… jsem zdolal 26.srpna v 11:23 h místního času.
A mám z toho ohromnou radost.

Ono to vlastně celé začalo tím setkáním s Markem (můj osobní trenér, horský vůdce, skvělý chlapík, nezadaný!!!). Když jsme se potkali, tak on během pěti minut dokázal to, co ostatní nedokázali. Srovnal mi záda, ukázal co mám ve skutečnosti cvičit.
Postavil mne na balancbord a vzápětí i na balon (už jste někdy stáli na balonu? je to jednoduché). Vysvětlil o co vlastně tělu jde a nechal mne cvičit. Slíbil, že když budu cvičit půjdeme na Gerlach a to s rukama v kapsách.
A slib dodržel (Marek přijede na setkání úspěšných na Svojanov).

Takže jsme po večerní návštěvě popradských diskoték (museli jsme dodatečně oslavit troje narozeniny - Markovy, moje a skvelyden.cz) ráno v pět vstali a nechali se odvézt na Slezský dům.
No chtěli jsme vstát ve čtyři, ale fakt se nezadařilo.
Tady je ten Slezský dům i s Velickým plesem (naše obličeje z takticko-technických důvodů zatím nefotím)

Tady jsou Velické vodopády, to byla ještě nádherná procházka (vrcholy nebyly vidět a tak jsem si říkal, proč se z toho dělá taková věda)…

… jenže pak se mraky roztáhly a bylo vidět část toho co nás čekalo (Gerlach odsud ještě vidět není).

Tady už končila procházka růžovým sadem a humor končil. Doteď jsem věřil, že to vyjdu s rukama v kapsách, ale Marek mne uklidnil, že to tak divně jen vypadá, že pokud se mi nechce čůrat, tak ty ruky v kapsách můžu nechat, v opačném případě mi je doporučil vyndat.

Hned na to vybalil lano aby zklidnil situaci.
Myslím, že je právě čas seznámit vás s dalšími lidmi výpravy, úplně vlevo je Marek, vprostřed je Andrea (svačinářka :-), v noci se dozvěděla že jde s námi a tak ještě upekla pizzu na svačinu - k té svačině se jště dostaneme), vpravo Ivetka, ta je tam cíleně jako zástupce mého budoucího klienta. Všimni si, že obě se v tuto chvíli ještě usmívají.

Tady už bylo vidět, že se blížíme do mraků…

…tady je to vidět z horizontálního pohledu, mraky ještě nad námi.

Názorná ukázka, jak to vypadá, když někdo (nahoře) má ruce v kapsách a někdo (nebudu upozorňovat na ty ženštiny necvičené) je používá k opakování si pravěkých metod (jak např. chůze po čtyřech - no taky jsem si semtam hrábl…).

Tady už byly mraky pod námi…

… a byl to nejen fascinující pohled, ale zároveň dokonalá filozofie.

Cesta je evidentně schůdná, všimni si, že Marek má pořád ruce v kapsách (ani jednou nezavrávoral)…

… tady ta schůdnost vypadá hůř, ale můj osobní trenér a tím pádem i osobní horský vůdce mi ukázal, že po nácviku jde zvládnout s rukama v kapsách vylézt i toto. A to se taky podařilo!!!

Pod vrcholem jsme ale zase vlezli do další vrstvy mraků, nicméně skály v těch mracích vypadaly impozantně (Hitchcock by se zde vyřádil)

Tady jsem zapózoval pod vrcholem a rukama přidržel lano, poněvadž holky si to s něčím pletly a furt mě za to popotahovaly.

A konečně vrchol, holky se ještě řadí a já už si to užívám. Je přesně 11:23 gerlachovského času a já prožívám slast (ještě vloni mi bylo na rozhledně vysoké asi 50m blbě)…

… překonávám sám sebe a jsem na vrcholu Tater a vlastně celých Karpat. Je to úžasný pocit, prostě mazec.

Očima jsem prosvěcoval mraky ale v tuto chvíli jsme byli v nich a tak nebylo nic vidět…

… což v praxi znamená, že má člověk čas srovnat myšlenky.
Já jsem se na tom vrcholu vůbec posunul někam mnohem výš. Obrazně řečeno o pár levelů to šlo nahoru.
(v pozadí ti horolezci, co jsme jim změnili významně OOS - viz dál)

Pak šly mraky trochu níž a dál od nás…

… takže bylo vidět Gerlachovský kotel…

… a Kvetnicovou věž.

Na druhou stranu pak je vidět ve středu dole Batizovské pleso (tam jsem se pak po sestupu trhli na chvíli od horského vůdce a dali koupel - třicetisekundovou - dýl se tam vydržet nedalo)

Po té, co jsme při svačině šokovali horolezce (které jsme předtím předběhli) tím, že jsem první den v tatrách (oni se teda nechali rozhodit opravdu kdečím - například když pojídali vitamínové tyčinky a my jsme na svačinu vytáhli Colu a pizzu) jsem ještě před sestupem dal sólo fotečku pro SKVELYDEN.CZ (je vidět, že tento den byl opravdu skvělý)…

… ale jak se říká v odborných kruzích:
Nechval dne před večerem a ženu před smrtí.
Toto byla cesta dolů, jak jinak než naordinovaná s rukama v kapsách, zádama ke skále.

Jak ukazoval Marek, byly i horší trasy…

… některé ani neukazoval…

…byly i tak dobře vidět…

… naštěstí už zase pod mrakama, takže z boku do nás pralo sluníčko…

…a když nepralo, tak se jako sluníčko usmívala Ivetka (netušila, stejně jako ostatní, co nás čeká)

To už jsme byli tak ve třetině sestupu a už z pohledu to vypadalo, že to nejhorší máme za sebou. Libovali jsme si nad tím, zatímco Marek se jen usmíval - nechtěl nám kazit odpočinek.

Tady to je. Byl to drsný pohled dolů, ale nakonec jsme to téměř zvládli.
Téměř znamená, že Ádě se v hlavě spustil program Matrix podprogram Zřítím se (obrázky Staloneho jak ji drží za ruku, pak za tři prsty, pak za prst a pak jen volný pád - to vše v barvě a se zvukem).
Chyba byla v tom, že ji to laplo v okamžiku, kdy už jsem byl pod ní a dál jsem nemohl. Marek jako vzorný horský vůdce ji takticky přemlouval. Já jsem ale vzápětí uchopil realitu (její nohy) do rukou a postupně jí dával jednu nohu za druhou na pevné výstupky (všimni si vzácného okamžiku, kdy se neusmívám).

Když jsme ji ale rozpohybovali, nálada se uvolnila…

… a to tak, že jsem se radostí mohl zbláznit a začal jsem provádět krkolomné (dle situace) kousky, za což jsem si vysloužil napomenutí a upozornění, že i když to tak nevypadá, je pod námi ještě pár stovek metrů, které by volným pádem nekončily nejlíp.

Jak je vidět slova vůdce jsem si vzal k srdci a tak se mohli závěrečné fotografie po sestupu zúčastnit všichni včetně mne.

Co dodat, bylo to úžasné i vzrušující zároveň, bylo to poučné a zároveň námět na filozofické zamyšlení, bylo to kouzelné i vysilující, prostě bylo to SKVĚLÉ.

Vzkaz horolezcům: Hoši posílili jste mi sebevědomí, tím, že jste mi nevěřili, že jsem poprvé na horách. Ta Cola byla originál a pizza lepší než ty vaše tyčinky (Andreo dík).

Vzkaz našem týmu: bylo to super (i ten Matrix s odstupem hodnotím smíchem)

Vzkaz mému osobnímu trenérovi a horskému vůdci:
Marku díky!
Marku vím, že to čteš, posaď se prosím.
Přidrž se:

Beru vážně tu výzvu na Mont Blanc!
Jdu cvičit.

Když má člověk narozeniny, má důvod k oslavě. A když si váš nejlepší kamarád usmyslí, že se na vaše narozeniny ožení, je to důvod k dvojnásobné oslavě.
Podle té první věty to vypadá to drsně, ale krotil jsem se. Jednak jsem byl rovnou za svědka a pak taky člověk v obleku nějak míň jí i pije (ony ty narozeniny byly den předem a tak jsem to taky trochu rozložil).
Svatba byla úžasná. Úžasná nevěsta, úžasný ženich, úžasní svědci, úžasný jídlo, úžasný pití…
Bylo to prostě dokonalý.
Mrkněte sami (s krátkým komentářem):

Kolona aut byla tak dlouhá, že se mi o ani nevlezlo do foťáku

Nevěsta s družičkama před obřadem

Ženich měl sebou skvělého svědka (úspěšně jsme konkurovali sestavě s družičkama)

To už je v obřadní síni Nechanického zámku (tatínek přivádí nevěstu k ženichovi)…

a pak se to stalo…
Přišli jsme o “pólmena". Cituji matrikářku:
“Snoubenci se dohodli na užívání společného příjmení Janeček - Janečková…”
Tohle všem vyrazilo dech (všechny blahopřání a dary měly jmenovky “Novomanželům Mannovým").
Takže Pavle jestli jsi to přeslechl, tak tady to máš ještě jednou: “seš fakt frajer”

…a tady už dvě hrdličky Janečkovic…

…a jejich první projížďka na koních…

… včetně elegantního seskoku do náručí ženicha.

Mají se rádi (po sedmi letech známost se furt cicmali)

Po focení přily “klasické” rituály (ale jde jim to)

Tak tohle jsem vyfotil jako jedinej…

… ostatní zaspali připravujíce se na žranici…

… tady mistr kuchař dokončoval své dílo.

Taky dorty byly vynikající (vidíte jak vypadá dort, když ženich i nevěsta jsou zapáleni pro Citroen?)

První cenné rady… (a když tě naštve, nehádej se, normálně mu vyškrábej oči…)

Ženich má evidentně moji a Voloďovu školu…

… a Hanka nám v sestavě očividně chyběla…

…takže když Peggy dolétala vzduchem…

…šly s Hankou k zemi a rozbalily to naplno.

Jenže pak na mne holky začaly roztahovat nohy a to se nedalo vydržet a tak nám spousta fotek chybí…

Na závěr fotka Peggy jak ilustrativně doplňuje tekutiny - aha Walker, a já proč jsem na konci tak řádil…

Svatba byla úžasná, na hotel jsem dorazil asi v jedenáct ráno (tímto děkuji personálu penzionu Černý kůň za pochopení a polévku namísto snídaně, kterou jsem prošvihl). Hotelová postel zůstala nedotčena neboť zcela ve Voloďovském stylu jsem dal pětiminutovou ledovou sprchu, a pak se zcela svěží vydal k domovu.

Moje přání novomanželům (přípitek) bylo veřejné a tak ho opakuji, abyste to měli stále on-line:
Kdysi jsem četl příběh kde Ray Bradbury popsal jak zachránil kolibříka ze spárů kočky:
“Držel jsem ho dlani, byl tak malý, že ho nebylo vidět. Byl tak lehký, že nebylo poznat jestli v té dlani opravdu je. Jediné co ho prozrazovalo, byl tlukot jeho srdce. Cítil jsem každý pohyb srdce a tak jsem věděl, že žije.”
A tak vám milá Hanko a milý Pavle i já přeji, abyste vždy a za všech okolností cítili tlukot srdce toho druhého, protože nikdo a nikdy vám nebude tak blízko a takovou oporou, jako jste vy dva sami sobě.

Jak už jsem psal, kdesi v Evropě se konala Olympiáda úspěchu.
A ti úspěšní na takové akci nesmí chybět.
A tak jsme jeli.
A udělali jsme dobře. Olympiáda úspěchu je zážitek.
Jednou by tam měl být každý z vás. Je to síla. Je tam obrovská energie - koncentrace lidí, kteří v životě udělali nějakou změnu, překonali sami sebe.
Jako speciální host přiletěl v pátek večer přednášet Nathan Ricks (Utah). To byla motivace jak víno.

Po dobré večeři následovalo něco, co urychlí vývoj každého člověka. Firewalk - chůze po rozžhavených uhlících. V tom ohni nejdřív spálíte svoje slabé vlastnosti. A potom jdete za tím, co chcete dokázat. Je to vynikající věc, v osobním rozvoji člověka překonáte sami sebe, a půl roku práce na sobě.
Uspořádám to pro lidi na příštím semináři. To je příležitost, kterou by měl dostat každý.

Ráno bylo jak vymalované a vhodné k procházkám, ale všichni seděli v konferenčním sále a makali na sobě, tak vám předkládám aspoň fotku z procházky před obědem.

Ve volných chvílích se diskutovalo napříč světem. A bylo o čem, řešily se strategie, osobní vítězství, plány a jejich realizace, a nikdy se nezapomnělo na sny.
Na obrázku jsou zleva Janek (SK), Richard (USA), já (Skvělý den) a Tomáš Šklíba (CZ).

Večer to celé vrcholilo, rozdávali se ceny pro ty nejlepší.
Bombastická věc - ten nejlepší pocit, když něco dokážete a ostatní to ocení.
Když jdete uličkou úspěchu a 600 lidí, kteří vás ještě včera neznali vás zdraví a doprovodí to tříminutovým potleskem. Tohle musí každý zažít.
Na obrázku jsem už po ocenění s mým oblíbencem Kentonem (přijede 18.listopadu do Brna - viz článek Kenton v Brně)

A pak už se jen slavilo a slavilo a slavilo.
Taky byl soukromý koncert pro úspěšné.
Nejen těm nejlepším přišla pak zazpívat evropská megastar Ruzsa Magdolna.

Na závěr mi dovolte poděkovat všem, kteří mne podpořili svou prací, optimismem, tlumočením a vším na co si v té euforii teď ani nemohu vzpomenout.

Speciální poděkování pak Štěpánovi za zhotovení osobní videovizitky, která sklidila obrovský úspěch.

Nádherný počasí, prázdný silnice, skvělý lidi, skvělý jídlo, skvělý nápady. Tak by se dal shrnout minulý víkend.
Vyrazili jsme pracovně do přírody. Na čerstvým vzduchu to líp pálí a člověk se víc naučí a víc vymyslí. Zvlášť pohled do dálky je fascinující. A tak byla na programu dne i rozhledna ve Veselici v Moravském krasu

Už dole obsluha prodávající vstupné (neuvěřitelných 10,- Kč) byla samá legrace. Prý výtah zrovna dnes dopoledne nejede. No nejel ani odpoledne - prostě tam není. Ale těch 168 schodů hravě zvládne i začínající kardiak.
Výhled z rozhledny byl fascinující. Škoda, že se nad horizontem držel opar. Vychutnejte si teda aspoň pohled zvrchu dolů (jediný důkaz, že jsem byl až nahoře)

Cesta k rozhledně byla lemovaná stromy, nádherně obsypanými jeřabinami.

To nejlepší vás ale čeká zase až dole. Ne, že by mě ta příroda nenadchla, ale když jsme navštívili občerstvení, našli jsme tam něco, co nadchne každého labužníka.
Pan domácí a jeho domácí klobásy. Opravdu domácí. Myslím, že by sem měli jezdit na exkurzi lidé z masokombinátů. Aby viděli jak má vypadat a chutnat klobása.

Veselice je kousek od Jedovnic, kde bude tento týden výlov rybníka. Mimochodem pan domácí říkal, že pod rozhlednou se budou tento týden udit ryby právě z Jedovnic.

Neděle je bez obrázku, pracovali jsme na tom, co vám už brzy představím a z čeho budete všichni nadšeni. Když píšu všichni, tak myslím opravdu všichni.
Skvělé víkendy i vám.

Jeden z těch víkendů, který tak miluju.
Člověk se vykecá, naučí něco druhý, sám pochopí zase něco z toho co sám učí a ještě se pobaví s úžasnejma lidičkama.
Celý víkendový seminář (setkání úspěšných a těch co jsou na cestě k úspěchu) byl poznamenán událostí měsíce, tj. setkáním s Tomem Schreitrem (Velký Al).

Tenhle chlapík nám předvedl lehký odvar z DVSO (znáte z rubriky skvělá kariéra), převedl to celé na barvy, což bylo příjemné zpestření i pro mne, oblíbence softwarové verze.
Většina víkendu byla tedy výukou a procvičováním červenštiny atd. a dalších možností zjednodušení cesty k úspěchu.
Aby to nebylo tak fádní - tak část semináře probíhala jako vždy v přírodě.
Jak příjemná byla pro mnohé vzpomínka na věž hradu Svojanova, když jsme dorazili na místo.
To co vidíte uprostřed obrázku, ten malý skalnatý výběžek nad jezerem, to je místo školení.

Některým to nevadilo a přímo nad vodou si našli místo na práci (Tomáš Šklíba).

Bylo to ale i trochu romantické, proložené mými příběhy z onoho místa za onoho času (romantická láska v pubertě).
Nejde se pořád jen školit, taky se někdy musím normálně vypovídat.

Kluci byli chvíli na semináři taky (je důležité aby v hlavě měli od malička ten nával optimismu a bezpodmínečnou víru v úspěch), ale samozřejmě se nejvíc těšili na odpoledne.
Protože zábava je přirozenou formou života, nemohl jsem jim vzít ten pocit vzletu.

Taky jsem jim ovšem nevzal chuť na párek v rohlíku, z čehož mám výčitky ještě dnes.
Já se do příštího víkendu polepším…

Tak hned na úvod se vypláču:
Udělal jsem chybu. Obrovskou chybu. Podcenil jsem význam akce Vinobraní. Jel jsem do Znojma autem.
Druhou věc, která už není tak tragická, a je to spíš rada, neberte sebou děti.
Děti se sice na takové akci výborně vyřádí - tolik kolotočů, nafukovacích skákadel apod. najdete snad už jen v Disneylandu, ale vinobraní se vám promění v klasickou pouť.

Vždycky když už si myslíte, že to vaše dítko nemůže zvládnout, najde se v něm síla a kolem vás něco, co ho ještě víc povzbudí.

Takže nebylo moc času a díky tomu příjezdu autem ani možností užívat si vinobraní. Osobně radím všem na vinobraní nejlépe na dva tři dny. Přijet, ubytovat se a ochutnávat hrozny vína, víno samé, ale hlavně, hlavně burčák. Tady se podával pravý burčák, z vína (ti co si koupili omylem burčák v srpnu někde u silnice, ví o čem mluvím).
Chvíli jsem tam honil po jazyku vzorky bílého i červeného burčáku a klobouk dolů před tou jejich šťavnatou úrodou.

Co mne ale opravdu nadchlo, byl stolek pana Chaloupky (na obrázku), který přestože šlo o vinobraní, neváhal nabízet pravou medovinu. A to s obrovským úspěchem. Pravou medovinu vidíte vzácně, většinou se prodává medovina s lihem. Tady teda byla pravá, dva roky zrající.
Nevím už kdy, ale tomuto lektvaru jsem přišel na chuť a stává se ze mne znalec medovin. Povídání o medovině a jejích účincích zde brzy najdete.

Co na závěr, vinobraní je skvělá akce a je dobré jí věnovat celý víkend. Znojmo je nádherné město, vinaří ví co nabídnout a překvapeni budete i tím, že k jídlu nejsou na stáncích jen klobásy a hotdogy, ale hlavně kvalitní pečínky, domácí řízky, živánská atd (tohle je prostě jeden z víkendů, kdy si spravíte chuťové buňky).

Šel jsem s dětmi na Nový hrad a nejenže zvládli ten výšlap s bravurou hodnou skauta z českého klubu turistů, ale ještě mne nutili zpívat cestou do kopce. Kdysi jsem je to učil, netušil jsem jak spolehlivou mají paměť.

Počasí bylo o víkendu opravdu jak vystřižené z časopisu o cestování. Sluníčko, žádný mráček, svěží vánek - prostě skvělé.
Dokonalé bylo i prostředí hradu. Vynikající výhled z věže do okolí i dobře vybavená mučírna. Taky děla byly naládována a připravena k obraně hradu.

Potom přišlo to nejlepší. Unavení obránci hradu přijali jednohlasně můj návrh navštívit i skvěle vybavený šenk ve stylu starého hradu (zde tedy Nového hradu).

A protože směrnice z Bruselu pamatovaly i na tyto místa, kde nerez kuchyně by působila jako pěst na oko, dostalo mne jak to hradní vyřešili.
Kdo má hlad, ten si může koupit klobásu (mraženou - jak ukládá směrnice), k tomu nafasuje dřevo, sirky a…

Ano, můžete si rozdělat oheň v hradním krbu a opéct si svoji klobásku. Jak romantické. Dvojčata šílely radostí. Kdepak se na tohle hrabe grilování. Opéct si na hradě v krbu klobásu, to je romantika.
Tento víkend bude na Novém hradě pravý jarmark (takže klobásy budou i z udírny) včetně šermířských soubojů a všeho co k hradu patřilo.
Pokud vezmete své ratolesti nebo jen sebe, doporučuji parkovat v Adamově a nádhernou stezkou se projít až k hradu (cestou zpět takto lépe vystřízlivíte z kvalitní medoviny na hradě podávané).
Vezměte si sebou velkou láhev, cestou totiž potkáte studánku s živou vodou (je krásně ledová, křišťálově čistá, lahodná a ještě si u ní počtete moudra).

Přeji i vám také tak skvělé počasí.
Kdo chce víc info jak se tam dostat - pošlete prázdný mail na hrad@skvelyden.cz

Skvělý víkend - tak to je nová rubrika a zároveň pocit, který zažil každý, komu nebylo lenošno zajet o víkendu do Kyjova.
Srdce každého kluka (my chlapi jsme pořád kluci) jasálo nad tou nádherou. K vidění byly samozřejmě motorky i jezdci. A přijeli ti nejlepší. Byl mezi nimi i Jim Redman (šestinásobný mistr světa v silničních motocyklech) a Ralf Engelhard (čtyřnásobný mistr světa v sidecarech).

Jedinou kaňkou bylo moderování besedy s Jimem Redmanem federální miss Ivanou Christovou. Její parketa bude spíš moderování přehlídky šatů.

Bombastická byla ale divácká kulisa. Pořadatelé dokázali připravit dokonalou trať i atraktivní místa pro diváky. A ti dokázali fandit!

Tak předně, mám fakt skvělej život. I tenhle víkend stál za to. Ale tentokrát se děly věci. Byli jsme s Raduš u Toma a Šárky a v rámci “pražského” víkendu jsme šli na Jardu Duška a Čtyři dohody - excelentní věc, každému doporučuji. A Jarda Dušek tam opravdu úžasným způsobem nastínil další doplňující pohled na život.
A jak jsme jeli z jeho představení, tak byla chuť na něco a tak jsme s Tomem a se Šárkou hledali podnik, kde popijem a něco zblajznem. Jenže Praha není na Moravě a tak jsme koukali, že se chodí v neděli spát v Praze poměrně brzo. Zkrátka po desáté večer nebylo možné najít slušný podnik, kde bychom se i najedli i napili. Už už jsme to vzdávali, ale nakonec jsme před odbočkou na Motol narazili na Aralku s kuchyní a vynikající obsluhou (tedy pro víno jsme museli do druhé části benzinky, ale zase nám dali i skleničky - asi ta žízeň byla vidět). když jsme tak hodovali najednou Tom říká: “To je Dan Nekonečný". Kouknu, nikoho nevidím, tak rozjařen volám do benzinky: “Dane, …… Boskovice". A Dan přišel. V apartním župánku a ve vietnamkách (což na včerejší počasí byl další výkon), nicméně se stále skvělou optimistickou náladou. Tak jsem využil příležitosti, poblahopřál mu k adopci celé rodiny Petra Novotného a vzápětí všichni zírali. Hlavně Raduš.
Dan zná www.skvelyden.cz a v rámci našeho optimistického souznění se rozhodl adoptovat i mne. Dokonce jsem si mohl vybrat jako co budu adoptován. Vybral jsem si a za Danova zpěvu jsem se stal jeho bratrem. Následná fotka dokazuje prostředí i náš rodinný poměr.

P.S. Petře Novotný, tímto okamžikem jsme spolu do rodiny…